KRUŠNÉ HORY
Krušné hory, dříve též Rudohoří(německy Erzgebirge) jsou geomorfologických celek a pohoří.
Krušné hory, se táhnou podél česko-německé hranice na severozápadě Čech a jihu Saska. Tvoří souvislé horské pásmo o délce 130 km a průměrné šířce 40 km. Podle pověstí střeží Krušné hory bájný duch Rudovřes, skřet chránící pohoří před nenechavci, loupežníky a lidmi, kteří mu škodí. Aby měl klid, mění se v poslední době dost často v bludný kámen či statné skály, protože jej lidé svou činností v horách ruší.
/www.kampocesku.cz
DALŠÍ
Podle pověstí střeží Krušné hory bájný duch Rudovřes.
Krušné hory jsou kerné pohoří. Tvoří je nakloněná deska, jejíž jižní okraj byl vyzvednut podél zemského zlomu. Proto směrem k severu klesají pozvolně, zatímco na jihu jsou omezené 500–700 m vysokým příkrým svahem. Jejich nejvyššími vrcholy jsou postupně od JZ k SV : Počátecký vrch (821 m), Kraslický Špičák (991 m), Plešivec (1028 m), Božídarský Špičák (1115 m), Fichtelberg (1214 m), Klínovec (1244 m, nejvyšší vrchol), Jelení hora (994 m), Medvědí skála (924 m), Loučná (956 m) a Komáří hůrka (808 m).
V pohraničí a přilehlých zalesněných oblastech žijí zajíci (Lepus europaeus), ježci (Erinaceus europaeus), jezevci (Meles meles), jeleni (Cervus elaphus) a na Chebsku a Ašsku i daňci (Dama dama). Plocha lesů zaujímá v Krušných horách 75 %, nejrozšířenějším stromem tu pak je smrk (Picea abies), ten vystupuje až do nejvyšších poloh (kleč je zde velmi vzácná), na velmi rozsáhlých plochách krušnohorských rašelinišť (zejména Božídarské rašeliniště) se daří v hojné míře borovicím, břízám a vřesu. Z dalších rostlin zde najdeme např. vzácný náprstník červený (Digitalis purpurea) nebo diviznu velkokvětou (Verbascum thapsiforme).
hotelykrusnehory.cz
ODKAZ
STAMICHMAN A ŠTOLA – NAPSAL MIROSLAV TICHÝ
Milý turisto.
Jsi-li lufťák, ušel jsi pár metrů od své škodovky či kii na leasing. Jsi-li turista, máš v nohách pár kilometrů. A jsi-li vandrák, už se tu potuluješ a motáš dny či možná týdny. Ať tak či tak, tvé kroky tě dovedly sem. Ke Stamichmanově štole.
Asi si říkáš, že to je stejná štola, jako jsi viděl mnohokrát předtím někde jinde. Ale to bys, milý turisto, nesměl být v kraji Stamichmanově, kde má všechno svůj příběh.
Stamichman vládnul svému pohoří rukou pevnou, spravedlivou a neomylnou. Rostlinám vláhu dával, zvířátkám šišky ze stromů sklepával, dobrým lidem přilepšoval a zlounům škodil. A zdálo se, že tomu tak bude napořád. Jenže ouha. Něco se pokazilo.
Ten, kdo si myslí, že za tím je ženská, má recht. Tohle se obecně málo ví, ale i vládcové hor mají své ženy a stará, nebo spíš mladá Stamichmanka Bětunka, byla mezi manželkami všech těch Krakonošů, Rudovřesů, Hejmonů a Rampušáků ta nejkrásnější.
A její krása byla po ostatních pohořích pověstná.
Řeklo by se, to má ten Stamichman teda kliku, jenže znáte to - ženská.
Každodenní rutina ji trochu nudila. Pořád jen uklízet, péct buchty a čekat, až si dá starej Stamichman svoje tři pivka po šichtě, vrátí se domů a usne. Už jí to zkrátka bylo málo a tak pořád mrmlala, že prej: „Slyšela jsem, že v Krkonoších je Zlaté návrší, kdy mě tam vezmeš?“ Nebo: „Volala mi paní Radegastová, že starýmu Radegastovi pořídila sochu, kdy se tam pojedeme podívat?“ No, co vám budu povídat. Brblala a brblala, až z toho šla Stamichmanovi hlava kolem.
Stamichman svoji Bětku miloval, ale co mohl chudák dělat, když bylo okolo tolik práce. Pořád jen pracoval, pracoval a… nestíhal.
A tak si ani nevšiml, že jí doslova zblbnul hlavu. Ptáte se kdo? No Rudovřes přece. Pán Krušných hor a starej proutník v jednom. S podzimem se nám tenhle filuta pěkně vybarvil. Začal Stamichmance posílat po větru psaníčka. Že prý když Stamichmana opustí a půjde k němu, zahrne ji cínem z Cínovce, v Jáchymově ji bude máčet v koupelích a klidně ji vezme i do Drážďan. No, psal a psal, až ji úplně poplet hlavu. A tak jednoho dne vyměnila ta nešťastnice Stamichmanovu jeskyň za tu Rudovřesovu.
Když se to Stamichmanovi doneslo, rozzlobil se tak, že seslal na Králičák tu největší bouřku, co kdy místní zažili, a vzteky tloukl holí do země, až se štola, u které právě stojíš, vyhloubila. Do téhle štoly si pak zalezl a litoval se.
A tak přišly na Králické pohoří těžké časy. Ty dva roky Stamichmanovy sebelítosti strádali všichni. Jemu chyběla láska a pohoří chyběl řád.
Milý turisto, tady by ten příběh mohl klidně končit. Občas se to holt stává, a abychom byli fér, neblbnou jen manželky horských vládců.
Ale podívej. Podívej se na tu nádheru okolo a musí ti dojít, že už se v kraji nestrádá. Že je Stamichmanka zpátky a starej Stamichman se o své pohoří zase stará. A bodejť ne. U Rudovřesa to ve finále žádný lázně nebyly.
Byla ráda za návrat a za to, že ji Stamichman odpustil. Ale nejdřív ne. Nejdřív pěkně bouchal holí. A s každou ranou stamichštein, mocný kámen vsazený do konce hole, jakoby jeden z těch smyslů ztratil.
Pět ran, pět odštěpků, pět smyslů, pět skřítků.
Nosál, Ušál, Okál, Prstál, Mlsál.
Tak vznikli: z rozmaru ženy, ze smutku muže, z trestu a odpuštění a jedné velké lásky.
RUDOVŘES
Zrzavý skřet Rudovřes panuje Krušným horám. Někdy je to pěkný balvan
Není ani největší ani nejmocnější ani nejděsivější. Přesto rudovousý skřítek dělá vše pro to, aby jeho hory nikdo neničil a nevyváděl v nich nepravosti. Někdy má však ze vší té lidské špatnosti všeho dost a ze vzteku se promění v bludný kámen.
O postavě strážce Krušných hor se ve svých vyprávěních zmiňuje pohádkář a blogger Jiří Kozlík. Ovšem ani on si není jistý, kde se odhodlaný skřítek v hraničních horách vlastně vzal. Snad krušnohorští rodáci, kteří nesnesli ničení a rabování své domoviny přáli si mít stejného ochránce, jakého mají ostatní hory. A jejich víra byla tak usilovná a pevná, až se zhmotnila do podoby malého zrzečka s neochvějnými zásadami.
Nebo se možná nad Krušnými horami slitoval sám Krakonoš a svými mocnými silami Rudovřese vykouzlil. Kdo ví.
Rudý vous i vlasy rudé
Co je ale přesně zdokumentováno, je vládcova podoba. Jiří Kozlík ho popisuje takto: „Rudovřes nebyl vysokého vzrůstu, jako jeho horští bratři Krakonoš a Rampušák. Širokým slaměným kloboukem zakrýval rudý vlas a rudý vous mu dosahoval téměř až na zem. Kožený kabátec mu pak zdobily lístky kapradin. V jedné ruce držel borovou hůl zdobenou jeřabinami a obtočenou prutem ostružiníku. V druhé svíral dlouhou fajfku z dubového dřeva, zdobenou šípkovým motivem. Protože ovládal magii, bral krušnohor na sebe často vícero podob. Někdy na sebe bral zvířecí podobu lišky, jelena či vlka, jindy zase vzrostlého dubu nebo osiky, ale také bludného kamene či statné skály.“
Nomen omen
I když by se mohlo zdát, že jméno Rudovřes je spíše za trest, krušnohorský strážce jej nese s pýchou a hrdostí. Vždyť se v něm odráží původní název jeho milovaných vrcholků. Krušným horám se totiž dříve říkalo Rudohoří(německy Erzgebirge), a to díky sytě rudé barvě, do níž se hory odívají při západu slunce na sklonku léta. Také se tu odedávna těžily rudy s vysokým obsahem červené mědi, které daly dokonce jméno obci Měděnec (dříve Mědník).
Druhá část vládcova jména je spojena s nafialovělým intenzivně vonícím keřem divokého vřesu, odkud skřítek v úkrytu promlouval na poutníky dříve, než se jim zjevil.
Kde je mu dnes konec?
Vzhledem k tomu, jak emise z elektráren a překyselená půda poškodily dříve tak krásný lesní porost, je dost pravděpodobné, že se Rudovřes ze vzteku opět proměnil v bludný kámen, tentokrát však na trvalo. Můžeme jen doufat, že se šetrnějším přístupem k přírodě podaří jednou jeho srdce obměkčit a rudovousý skřítek se znovu vrátí chránit své milované Krušné hory.
/zena-in.cz